THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Grupa germánsko - taliánských černokněžníků, ukrývající se pod jménem Graveworm, si tímto zářezem zaoblila počet vydaných alb na rovnou trojku. Já osobně rád zavzpomínám na tmavě gotický debut When The Daylight Is Gone, který mi navzdory slušné kvalitě obou zbylých sourozenců utkvěl v mozkovně nejhlouběji. Takže vlastně totálně ničím jakýkoli zárodek oslavné ódy, kterou jsem beztak pro Scourge Of Malice nezkomponoval.Leč nevykládejte si to špatně – nové album je velmi kvalitní demonstrací gotikou načichlého black metalu, který sice neohromuje inovacemi, zato skýtá ledacjaké vyžití pro duše z temné půle.
Hudebně mi Červíci připomínají kultovní špindíry Cradle Of Filth. Abych byl úplně akurátní, tak éru desky Dusk And Her Embrace, jež je mnohými považována za vrchol diskografie britských Vampírů. Stejně jako slavní soukmenovci sází i Graveworm na zdomácnělý duet brutálního growlingu a pekelného skřehotání (Stefan Fiori sice nesahá skřetákovi Danimu ani po trencle, nicméně se snaží a docela se mu daří...). Ušetřeni zůstáváme jen povinné děvušky pěvušky, nicméně něžné pohlaví se mračí alespoň zpoza klávesového aparátu. Nemusíme však želeti drobných neshod – samotná kompoziční stránka věci upomene na Kolébku znovu velmi silně. Kytarníci Stefan a Erik mají totiž blahodárný zvyk sázet svoje melodické pulzní riffy s neobyčejnou precizitou, nebrání se ani přechodům do hutnějšího a nabrumlanějšího soundu. Žádné velké věci se pravda nedějí, nicméně černý kov je přesně tak pevný, jak má být.
Ačkoli se stopáž šplhá na dostřel jedné hodině, nudy jsem nezakusil. Graveworm si nechávají dost prostoru na změny tempa a na nejrůznější zpestření (spirituální gregoriánce, „westernově“ rozladěné pianino). Jako rohatý krucifixu se však vyhýbají jakýmkoli náznakům moderny – nedočkáte se žádných industriální či jiných ruchů, ani odletů k jiným stylům.
Jedno obrovské překvapení však Scourge Of Malice ukrývá a kdyby byl celý zbytek fošny pouhým průmerem (jako že není), stál by kvůli onomu překvápku za poslech. Pod číslem sedm se totiž ukrývá track s povědomým názvem Fear Of The Dark. Ano ano, Železná panna black metalized! Člověk by skoro nevěřil, jak může jedné z nejlepší heavy metalových skladeb sednout černý háv! Preludium obstarávají poklidné smyčce, leč samotná skladba je transponována do not Graveworm. Kytary sviští, hrdla se nadouvají řevem – a ono to funguje! Když pak jedno ze sól odehrávají nefalšované skotské válečné dudy, smekám příčešek... Tak sa robí cover.
Netřeba mnoho dodávati – Scource Of Malice je chutným a hutným soustem pro fanoušky „vampířího“ blacku, jaký přivedli na světlo světa Cradle Of Filth. Ne že by mu Hrobní červ příliš přidal na kráse, jen se nechal inspirovat a obtáhl jeho nejladnější křivky. S připočtením skvělého coveru se tahle deska s grácií vyhoupla nad průměr, ale s tou výškou to zase nepřehání...
Scource Of Malice je chutným a hutným soustem pro fanoušky „vampířího“ blacku, jaký přivedli na světlo světa Cradle Of Filth. Ne že by mu Hrobní červ příliš přidal na kráse, jen se nechal inspirovat a obtáhl jeho nejladnější křivky. S připočtením skvělého coveru se tahle deska s grácií vyhoupla nad průměr, ale s tou výškou to zase nepřehání...
7,5 / 10
Sabine Mair
- klávesy
Stefan Fiori
- vokály
Martin Innerbichler
- bicí
Stefan Unterpentinger
- kytara
Didi Schraffi
- basa
Eric Treffel
- kytara
1. Dreaded Time
2. Unhallowed By The Infernal One
3. Abandoned By Heaven
4. Descending Into Ethereal Mist
5. Threnody
6. Demonic Dreams
7. Fear of The Dark
8. In Vengeance of Our Wrath
9. Ars Diaboli
10. Sanctity Within Darkness
(N)utopia (2005)
Engraved In Black (2003)
Scourge Of Malice (2001)
As The Angels Reach The Beauty (1999)
Underneath The Crescent Moon (1998)
Eternal Winds (EP) (1997)
Demo (1997)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Last Episode
Stopáž: 53:53
Produkce: Boban Milunovic + GRAVEWORM Studio: Boom Room Studios, Wels (AUT)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.